Pražská bienále: Masivní nástup (průměrné) malby II.

Vystavovat soudobou tvorbu na 9.000 čtverečních metrech ve třech budovách v Praze hraničí s přeceňováním schopností a možností návštěvníků. Mezinárodní bienále současného umění 2005 / Druhý pohled, připravené týmem kolem pražské Národní galerie, nebere na diváky ohled v množství, orientaci a často ani kvalitě vystavených prací. Po zhlédnutí bienále ve Veletržním paláci (a Paláci Kinských a klášteře sv. Anežky České) a v Karlíně nezbývá než konstatovat, že méně by bylo více a pozornost si zaslouží přesně půlka obsahu každé z akcí. K vrcholům bienále Národní galerie patří sekce Manipulace. O ekonomii klamu v Paláci Kinských nebo Dělnický klub a Lovci duchů ve Veletržním paláci. Velmi slabé – podobně jako na Prague Biennale 2 – je zastoupení soudobé čínské tvorby, chorvatských tvůrců a bohužel i rozsáhlé představení aktuální české tvorby. Za negativum je možné označit i složitý systém členění sekcí, vyšší než normální počet nefunkčních exponátů nebo věcné chyby v popiscích. Stále však platí: kdo má rád umění, ten si užije dosyta. A to do 11. září.

Proti Prague Biennale se kurátoři z celého světa, shromáždění kolem Milana Knížáka a Tomáše Vlčka z Národní galerie, pokusili svým výběrem o odpověď na jednotné zadání. Charakterizuje jej podtitul Druhý pohled a dle pořadatelů „je zaměřeno na přechodové jevy postmoderní kultury a reaguje na nové tvůrčí myšlenky výtvarných umělců, které vyplývají z hlubokých změn současné civilizace.“ Jak krásně by do tohoto konceptu zapadala část Acción Directa, jež je jednoznačným triumfem Prague Biennale! Takto autentické a úderné pasáže na bienále Národní galerie chybějí. To ale neznamená, že se některým kurátorům nepodařilo zadání splnit. Názory Milana Knížáka, Tomáše Vlčka a Olivera Kielmayera si můžete přečíst třeba na stránkách Novinek.cz.

Vlastně hned první sekce v pravém parteru malé dvorany – Nukleární reakce – je velmi silnou výpovědí o identitě a kulturním zázemí Evropy. Tvůrci jako Gordon Bennett a Shane Cotton do kontinentálního umění bez okolků vnášení latinskoamerické a africké motivy, Franco Mondini-Ruiz před návštěvníkem rozložil desítky malých cetek, v nichž se mísí a kříží nejen čas, ale i místo vzniku. Za signifikantní pro celé Mezinárodní bienále současného umění 2005 (a dost možná i pro jeho karlínskou „konkurenci“) považuji jednoduchou instalaci Françoise Bouchera: ten zpřehýbal stránky barevného společenského časopisu tak, aby vzájemně kontrastovaly texty i fotografie. Snímky válečných poprav tak splývají s dokonale depilovanou postavou manekýny, zločin se překrývá s nahotou... V Boucherově přímočarém, intelektuálně nijak převratném díle naléhavě rezonují témata spjatá s médii – dezinformace, informační exploze a inflace, brain washing, recyklace informace, manipulace, otupělost a netečnost, cynismus, fikce, absence etiky a morálky, chaos.

Žel bohu jen máloco z toho najdeme v navazující sekci Veřejný prostor, zaměřené na soudobé čínské umění. Národní galerie si už před časem uřízla u odborné veřejnosti ostudu s plitkou výstavou čínských akvarelů, expozice v rámci bienále je jen malou satisfakcí. Kurátor Lu Jie sice hovoří o „kolektivní paměti minulosti, přítomnosti a budoucnosti“, ta se však odehrává v jiné než politicky angažované rovině. Je to zarážející: pokrytecká hra na komunismus v Číně dokáže vymyslet i takové granty, kdy filmoví tvůrci mohou natáčet snímky o aktuálních bolestech země (nezaměstnanost, drogy, alkoholismus, dětská pornografie, vykořeněnost apod.), ale ty se potom mohou promítat jen v zahraničí. Celý svět proto ví nebo aspoň tuší, co sužuje část Číňanů, jen tamní výtvarníci jako kdyby sveřepě hledali hranici mezi tradičními technikami a novým, neotřelým vyjádřením...

Některá díla si opatrně pohrávají například s motivem Dlouhého pochodu Mao Ce-tungových komunistů ve 30. letech minulého století, jde však o hru Evropanům jen málo srozumitelnou. Snad ještě zaujmou humanisticky laděné, časosběrné portréty soudruhů a soudružek Li Tianbinga. Expresivní parafráze tradičních tušových obrazů anebo Žluva zpívající na švestce od Jin Zhilina však degradují všechny obezřetné a sotva postřehnutelné pokusy traktovat politicky a společensky nekorektní témata.

Hlavní část bienále ve Veletržním paláci je situována ve velké dvoraně. Uvozuje ji sekce Dvojité vidění (Dvojitá vize), v níž Jan-Erik Lundstrom soustředil práce, jež spojuje například téma lidské recepce reality. Jde o velmi zdařilý výběr s dílčími vrcholy v dílech Pertti Kekarainena, Elfredo Jaary či Miklose Gaala. Prvně jmenovaný noří výjevy každodenního života do mlženého oparu, aby z něj nechal vystupovat jen body, detaily. Trefně tím přibližuje lidskou paměť. Pomíjivost – ač v trochu jiném kontextu – je motivem také v Jaarově videu: obličej starce se vpíjí do bílého podkladu. Lidská percepce a optika vnímání zajímá Gaala. Jeho fotografie na hliníku, zachycující běžné situace na ulici, připomínají pohled do vitríny hračkářství, kdy lidské postavy jsou pouhými figurkami na nedefinovaném hracím poli.

Hned v několika kójích těkají zdroje nebezpečí a nejistoty. Tradiční formy se rozpadají, aby je nahradily nové, od počátku pomíjivé a nestálé. Tvůrci často experimentují a krouží kolem žánrů hororu nebo sci-fi. Takové jsou například obrazy Catalina Petrisora v rumunské části Umění není nikdy samo. Snahu tvůrců proniknout do dalších oborů, fúzovat techniky a kalit malířský styl objasňuje a zároveň zpochybňuje kurátorka bulharské sekce (Pohled do obrazu) Vessela Christova-Radoeva: „Ti, kteří tvrdí, že do výtvarného umění přinášejí něco nového, ve větší či menší míře využívají zkušenosti malířství, těží z jeho minulosti, citují ho nebo kopírují.“ Hned její volba Petara Docheva, využívajícího materiály, jako jsou hutnický grafit, stříbrný ferolit či pryskyřice, odkazuje ke grafikám 60. let stejně jako ke kinetickému umění.

I když by podtitul a koncepce bienále napovídaly opaku, letošní prostory Veletržního paláce mi přijdou naplněné méně třaskavými a provokujícími instalacemi. Ztupena a zaseknuta jako kdyby zůstala pomyslná, předloni perfektně fungující gilotina rezervovaná pro George Bushe jr. Namátkou sekce Globalizace a její nespokojenosti, u níž bychom čekali dotek motivů z dané oblasti, zůstává v rovině již zmíněných pocitů významové relativity nebo grotesknosti (oleje Ryana Mendozy), případně v očividné ignoranci okolního světa a soustředění se na vlastní hájemství (Petra Feriancová).

Globalizace a témata s ní spjatá tak spíše vyplňují ruskou sekci Lovci duchů. Neopominutelná je instalace kombinovaných technik od Natálie Peršinové-Jakimanské s názvem Divní lidé se nevzdávají. Autorka skrze oblečení typické pro „plebs“ v komunistické a divoce kapitalistické etapě Ruska přibližuje lidské příběhy. Nechybějí tradiční tepláky s vytahanými a prošoupanými místy na kolenou, neforemné baloňáky starých žen, které ještě více hrbí jejich postavy. Co část garderoby, to jeden osud. Vazbu oblečení-člověk Peršinová-Jakimanská zesiluje poznámkami kolem artefaktů nebo vlepováním fotek z mládí stařen přímo do svršků.

Snad jde vycítit jakási tenká vnitřní vazba mezi instalací v ruské kóji a velmi osvěžující sekcí Dělnický klub, již přichystala makedonská kurátorka Suzana Milevska. Umění je zde prezentováno jako nedílná součást aktivního občanského života, avšak ve své (sebe)ironické poloze ani náznakem neuvažuje o tom, že by kdy mohlo změnit svět. Potěší rozšafné „kousky“ jako Evropský kapitalismus a potřeba metapolitiky – projev a diskuse nebo projekt Co dělat? – čas – práce – organizace od Susanne Kellyová a Stephena Mortona, kteří rozvíjejí aktivitu Leninova muzea v Tampere a vybízejí návštěvníky k úvahám nad otázkou obsaženou v názvu. Je poměrně zajímavé, kolik lidí tráví čas čtením odpovědí respondentů z celého světa. Práce v Dělnickém klubu patří v rámci celého bienále k minoritě, již návštěvníci neberou jen pasivně na vědomí, ale vzbuzuje u nich i nějaké emoce a zájem. (Ačkoliv „jen“ vyvolání emocí je poměrně povrchním a tím rozšířenějším cílem mnoha tvůrců.)

Mezi lehce vstřebatelné a jistě obohacující expozice můžeme vřadit Africké fazety nebo 10 umělců z Německa. V druhém případě jde o podobnou kolekci jako New German Painting na Prague Biennale a podobně se potvrzuje, že němečtí tvůrci si vystačí často jen s bravurně zvládnutou technikou a formou. Celosvětové úspěchy Cornelie Schleimeové (např. detail tváře Jana Pavla II. opřeného o hůl) či Norberta Biského (chlapci pozorující hořící chatu) jsou toho důkazem. Za pozornost jistě stojí i velká plátna Rebeccy Raueové, v nichž kombinuje grify hotové výtvarnice s pseudo-diletantskými plochami. Vzniká dojem, jako kdyby jeden obraz malovala matka s nedospělým dítětem.

O poznání hůře dopadá rozsahem pětinásobná prezentace Český obraz dnes. Procházka mezi díly autorů střední generace (Jiří Sopko, Michael Rittstein, Vladimír Kokolia atd.) i nastupujících autorů se dá přirovnat ke sledování několikahodinového pásma televizních inscenací, z nichž se snažíte vybrat titul vhodný pro velké plátno. Kurátor Milan Knížák sice hovoří o jisté „primitivnosti“ jako o jednom z kritérií, avšak chtěná přitažlivost způsobená třecí plochou mezi „soukromým rituálem tvorby a obecnou podobou obrazu“ nenastává. Netečnost je zřejmě nejpříhodnějším slovem. Jistě se najdou tvůrci, s nimiž je setkání podnětné a stojí za to. Michal Pěchouček, klasik Pavel Brázda, Jan Paul a Jonáš Czesaný... Jsou i další, ale v záplavě jiné, tu méně, tu více horší tvorby zanikají. Pokud zmíněnou primitivnost Milan Knížák položil do kontrastu k nynější virtuální době, obávám se, že Český obraz dnes je pobídkou k návratu k počítačům...

Rezervoár česky znějících jmen na Mezinárodním bienále současného umění 2005 zdaleka není vyčerpán. Šéfkurátor Tomáš Vlček po delší době představuje zdejšímu publiku vynikající Jana Sterbak. Pro ty, kteří znají Sterbakové práce se zvířecím masem, bude možná překvapením velmi vydařené video z Benátek, které postihly záplavy. S přímou akcí návštěvníka pak počítají instalace / videa Jakuba Morávka ve 2. patře Veletržního paláce. A propos videa: ta, jež vybral Adam Budak do Paláce Kinských, patří k nejsilnějším artefaktům celého bienále. I kdyby se například video Johanna Grimonpreze Hledání Alfreda četlo jen jako hříčka či tribut inspirovaný dílem Alfreda Hitchcocka, jde o počin spektakulární, s vysokým vnitřním nábojem a vytříbenou obrazovou estetikou.

Zatímco v každém jiném oboru vede konkurence k benefitům pro koncového zákazníka, v případě bienále umění by to nemuselo platit. Flash Art i Národní galerie měly jen omezené finanční prostředky, dobu přípravy i matérie, z níž lze vymodelovat kvalitní přehlídku s ambicemi úspěchu na mezinárodní scéně. Jak už bylo napsáno, oběma týmům se to povedlo na padesát procent. A v rámci vzájemného konkurenčního boje - zcela jistě nechtěně – vytvořily pro návštěvníka obou akcí jednu skutečně kvalitní. Háček tkví jen v tom, že divák stráví před exponáty dvojnásobek času, který by mu zabrala návštěva jednoho klasického bienále. Čas jsou, jak známo, peníze a na rychlé a povrchní konzumaci mohou tratit jen sami umělci a s nimi jejich díla.

Autoři použitých reprodukcí (se svolením Národní Galerie):
1. Catalin Petrisor / Umění není nikdy samo
2. Ren Quinga / Veřejný prostor
3. Wang Wenhai / Veřejný prostor
4. Nia Poushkar / Pohled do obrazu
5. Milan Perič / Obraz jako stále přitažlivá tradice
6. Andrew Tshabangu / Africké fazety
7. Ivan Sobotka / Obraz jako stále přitažlivá tradice
8. Johann Grimoprez / Manipulace. O ekonomii klamu

Stavební fórum přivítá na mailové adrese redakce vaše názory nebo komentáře. Čtenářské reakce budou zveřejňovány pod články.